Melbourne a Tasmánie

Po měsíci školy jsme se vydali na náš první dlouhý výlet na druhé straně zeměkoule. Byl to výlet do Tasmánie. Ano, bylo to tam naprosto super :-). Však si o tom za chvilku přečtete. Fotek máme s Jirkou z tohoto výletu asi 1500. Snad brzo nějaké zveřejním

sobota 5.4.2008 – odlet ze Sydney do Melbourne

Vstávali jsme děsně brzo – už v 6 (Jirka teda ještě dřív – blázen). Letadlo nám letělo v 8:40 a my jsme nechtěli ponechat nic náhodě a zmeškat ho. Sice jsme nestihl autobus na letiště, který byl v plánu, ale měli jsme dostatečnou rezervu, takže jsme letadlo stihli v poho. Na letišti se mi stala taková zajímavá příhoda. Zapomněl jsem si palubní lístek v krabici při kontrole u bezpečnostního rámu. Naštěstí jsem ho pak viděl u Jirky v ruce a když jsem se vrátil tak tam ještě byl. Kdyby tam nebyl, tak to mohlo být zajímavé :-).

Letadlo do Melbourne letělo na letiště Avalon, které je asi 50 km od Melbourne. Bus do města stál 20 dolarů.

Jestli tam ještě někdy poletím a letenka na druhé letiště – Tullamore bude stát o 10 dolarů víc tak nebudu váhat a radši letím tam. A vám bych to radil taky :-). Bus nás zavezl na vlakové nádraží Southern Station, kde jsme zdravě pojedli v „Hungry Jack“s“ a následně si s menší nápovědou na informacích koupili správný lístek na vlak k hostelu. Jako další možnost jsme zvažovali taxi, ale jelikož nejsme zhýčkaní tak jsme tam nakonec úspěšně dorazili i městskou dopravou.

Hostel nás velmi příjemně překvapil. Už na recepci byl ochotný recepční, pak následoval sice malý, ale zase soukromý pokoj s palandou a dokonce i televizí. Všude čisto a uklizeno a jak jsme zjistili druhý den tak i pokojová služba fungovala, což jsme zjistili podle čistých ručníků. Jediné malé mínus, které jsme zjistili až večer bylo to, že internet nebyl zdarma. Jak se nakonec ukázalo tak zrovna nefungoval a my tak neměli šanci utrácet. Snad to bude zítra lepší. A jak se hostel jmenoval? „Claremont Guest House“ blízko „Souta Yarra Station“.

Po příjezdu do hostelu jsme z batohu vybalili nepotřebné věci a hned vyrazili do města. Byl jsem na Melbourne hodně zvědavý. Ve městě jsme byli asi od 2 do 9 večer. Na jednu procházku města docela dlouhá doba :-). Stihli jsme vyfotit jak Melbourne přes den, tak i v nočním osvětlení. V centru jezdí po okruhu historická tramvaj, která je překvapivě zdarma. Tak jsme se svezli a ne jenom jednou :-). I když to ten den pro nás vlastně nebylo důležité, protože jsme měli koupený denní lístek na hromadnou dopravu. Oproti Sydney je cestovaní v Melbourne výrazně levnější. Denní lístek stojí „pouze“ $5,60.

Při cestě městem se nám dokonce podařilo shlédnout představení jednoho amíka „Arizona Jones“, jehož vrcholem bylo švihání zapáleným bičem na tyči a žonglování pochodněmi. Byl to fakt srandista. Ne, že by to, co předváděl nebylo zajímavé, ale jeho doprovodné řeči byly mnohem zábavnější. „Where are you guys from?“ – „Germany“. – „It“s not your fault“ 🙂 Když vylezl na tyč (anglicky pole), tak to okomentoval, že je na pole position apod.

Z focení jsme se vrátili do hostelu, kde jsme pojedli fazole, které jsme před tím koupili. S Jirkou jsme se shodli, že jsme si na Melbourne, stejně jako před tím na Seoul nechali moc času. O den míň nebo o dva 🙂 by bylo tak akorát. Tak jsme ještě večer podle nabídek z nástěnky naplánovali cestu k „12 apoštolům“. Nejdřív jsme si chtěli půjčit auto, ale nakonec jsme za 95 doláčů objednali jednodenní výlet busem se spoustou zastávek po cestě. Jsme zvědaví, jak to dopadne. Zítra v 7:20 odjezd z hostelu. Dnes v noci se nám tu mění čas z letního na standardní, takže budeme spát o hodinu dýl. Super. To by se vám taky líbilo, co? 🙂

neděle 6.4.2008 – výlet na 12 apoštolů

Dnes jsme vstávali zase brzo už v 6.30. Sice se v noci přetáčel čas, takže jsme mohli spát o hoďku dýl, ale ani tak se mi z postýlky nechtělo :-).

Po snídani, která nás teda překvapila, protože v žádném hostelu jsme ještě neměli takový výběr, jsme vyrazili na cestu. Vyzvedával nás minimus před hostelem.

Když jsme vyrazili, tak bylo nádherné počasí, modrá obloha bez mráčků. Po cestě se nám začalo počasí nějak kazit. Na naší první zastávce Bells Beach nám dokonce chvíli mrholilo. Mimochodem na Bells Beach se měl původně odehrávat film „Point Break“. Byla tam spousta surfařů. V rámci cesty na apoštoly jsme absolvovali ještě několik dalších zastávek, ale popíšu jen ty nejzajímavější.

Mimo jiné jsme se zastavili v oblasti (rozuměj parkoviště), kde se měly vyskytovat koaly. Před tím, než napíšu, jaké to tam bylo, jedna rychlá lekce přírodopisu. Koalů jsou dva druhy severní a jižní. Jižní je až 2x větší než severní. Může vážit až 12 kg a nesmí se na něj na rozdíl od severního sahat, protože by se tím mohla rozšířit nemoc, která je postihuje. Severní typ žije překvapivě v severní části Austrálie tzn. státy Queensland a New South Wales. Jižní žije ve Victorii. A protože jsme byli ve Victorii, tak jsme měli vidět ty velké koaly. Měli jsme obrovské štěstí, protože jedna/jeden byl na menším eukaliptu asi tak metr nad zemí a zrovna, když jsme tam byli tak byl aktivní a přelézal na druhý strom. Samozřejmě tam fotila spousta ostatních lidí, kteří se tam zastavili. Nejotravnější byl jeden indián, který fotil způsobem 20cm plus zapnutý blesk.

Další zajímavá zastávka byla v deštném pralese. A teď přijde druhá lekce přírodopisu :-). Věděli jste, že existují 3 druhy deštného pralesa – tropický, mírného pásu a studený? Austrálie jako jediný kontinent má všechny tři (podíl pralesů na celkové rozloze činí 0,4 %). My jsme měli jít do studeného. Tyto pralesy jsou prý i v Tasmánii a na Novém Zélandu.

Vrchol výletu přišel až skoro na závěr a sice již oznámených „12 apoštolů“. Jedná se o pískovcové útvary vyrůstající“ z moře při pobřeží. Před 2 roky o jeden přišli, což by logicky znamenalo, že jich teď je 11, ale není :-). Je jich pouze 7 a 12 jich nikdy nebylo, ale původní název nebyl dost turisticky atraktivní a proto byl změněn na současný a s matematikou si už nikdo starosti nedělal :-).

Taky jsme viděli „London Bridge“, což je opět pískovcový útvar, který by měl připomínat most tzn. dva oblouky pod kterými se rozlévá moře. Bohužel i tady ho kus v 90. letech spadlo a tak už není spojen s pevninou.

Na cestu zpátky jsme se vydali kolem 7 a naštěstí pro nás nám rozdali PSP (Playstation Portable), na kterých jsme mohli sledovat filmy, aby nám cesta zpět rychleji uběhla. Dívali jsme se na film o Tasmánských čertech, což se bude určitě později hodit. Předtím nás ještě řidič a průvodce donutil postupně odzpívat národní hymny a jako na potvoru zůstala ta naše pouze na mě a Jirkovi, takže si dovedete představit, jak to muselo vypadat :-).

Na pokoj jsme dorazili kolem 9, což zahrnovalo i nákup zubní pasty v místním 7/11. Nevím, jak je to možné, ale když jsem si včera večer čistil zuby, tak jsem tam tu naší zapomněl a ráno už tam nebyla (pozn. Editora – podobná historka se stala v Blue Mountains, ale z opačným výsledkem tzn. místo jedné jsme měli pasty dvě 🙂 ).

ponděl 7.4-2008 – „zbytečný“ den v Melbourne

Nejdřív jsme si říkali, že tento den jsme už mohli radši trávit v Tasmánii a kdybychom ho tam trávili, tak bysme v podstatě o nic zásadního v Melbourne nepřišli. Tím ale rozhodně nechci říct, že bysme neviděli nic zajímavého. Takže, co jsme viděli?

Po snídani jsme vyrazili pěšky do botanické zahrady. Pěkná, ale ta v Sydney je mnohem hezčí. Pak jsme vyrazili do centra na „nákupy“. Koupili jsme pár pohledů a magnety. Nic velkého, jinak bysme to do batohu nedostali :-). Oběd byl dnes v Mekáči, chtěl jsem vyzkoušet trojitý cheeseburger :-). Následovala procházka ke knihovně, relaxace a dobíjení energie na sluníčku.

Pak Jirku napadlo, že bysme se mohli skočit podívat do „Albert Parku“, kde se jezdí F1 – vrrrrhrhmmm :-). Úplně mi to vypadlo z hlavy. Tak jsme vyrazili pěšky. Nebylo to zrovna blízko, šli jsme to asi hoďku. V „Albert Parku“ jsme obešli jezero a udělali pár fotek. Dokonce jsme měli i štěstí na pelikány. Mám na památku fotku s cedulí „Albert Park“, to mi bude určitě Jarda zavidět :-).

Pak už jsme šli jenom do hostelu na véču. Vrátil jsem kupon za $6 (ten na internet), který jsme už nepotřebovali.

úterý 8.4.2008 – přílet do Tasmánie (Hobart)

Dnes jsme vstali zase vcelku brzo. Po snídani jsme se rozhodovali, co budeme dělat. Letadlo nám totiž letělo až ve 13:40. Nakonec to odnesla botanická zahrada. Sedli jsme si tam na loučku a vstřebávali poslední podzimní paprsky. Říkali jsme si, že je to na delší dobu možná poslední sluníčko. Tasmánie je spíš proslulá tzv. tekutým sluncem, což neznamená nic jiného než déšť.

Na letiště jsme se dostali shuttle busem za dvacku. A vyletěli jsme. Za hoďku už jsme přistávali v Hobartu a světe div se, žádný déšť nás nevítal. Spíš naopak. Po příjezdu do hostelu jsme neváhali ani na chvíli a vyrazili jsme s foťákama do města. Takové počasí se už nemusí opakovat a musí se využít. Za chvilku jsme ale prošli v podstatě celé centrum Hobartu a nic extra na focení jsme nenašli. Pár zajímavostí v přístavu, ale jinak nic. Docela mi to připomíná Zlín. Ne, že by se mi Zlín nelíbíl. K žití je, stejně jako Hobart jako stvořený, ale turisticky zajímavý prostě není :-).

Při procházce jsme si v přístavu koupili fish and chips. Byla kolem nás spousta racků a tak jsme jim nakonec pár hranolek nechali za tu snahu.

V hostelu jsme byli na pokoji s párem francouzů. Holka byla černoška, což nezůstalo bez připomínek typu ….. konečně budeme moci říct, že jsme spali s černoškou :-). Nakonec jsme si ještě v hostelu dali každý pivko a šli jsme spát.

středa 9.4.2008 – Port Arthur a Tasman National Park, první den řízení na místě spolujezdce

Ráno jsem vstával něco po 6, jenom jsem zapnul ICQ na mobilu. Byl jsem domluvený s Peťkou a strašně jsem se těšil. Chatovali jsme asi do půl 9. Pak jsme šli s Jirkou do půjčovny zeptat se, jestli půjde auto půjčit dřív a prodloužit dobu půjčení o jeden den. Překvapivě všechno jde, když se chce :-). Domluvili jsme půjčení na 10 a vyrazili jsme ještě do centra do „Visitor Centra“. Tam jsme načerpali informace. Pak jsme se šli odhlásit z hostelu. Tak mě napadá, že jsem ještě nenapsal, že nás v hostelu chtěli natáhnout. Kdybych se neozval, tak jsme zaplatili o 10 dolarů víc.

A teď to začne, říkal jsem si. Vyrazili jsme totiž do půjčovny pro auto. Cena půjčení na 7 dní i s lepším pojištěním je 391 dolarů – to docela ujde. Konečně jsme nasedli do auta – řízení bylo na mě. Docela jsem se toho bál, ale jak se ukázalo, tak až na to, že jsem párkrát pustil stěrače místo blinkrů a toho, že jsem jednou málem odbočil špatně doprava :-), tak to proběhlo vcelku Ok. Ještě musím napsat, že nám v půjčovně dali bezplatný upgrade. Místo „Kia Rio“ s manuální převodovkou jsme dostali „Nissan Tilda“ s automatickou převodovkou. Uaáááááá … automatickou nééééé :-). Co se dá dělat? Nějak to snad přežiju. Když jsem tak nad tím přemýšlšl, tak jsem při půjčování auta ještě nikdy nedostal to, které jsem si objednal. Vždycky tam byl bezplatný uprgrade :-).

Nejdřív jsme vyrazili do Colesu na nákup jídla na cestu. No a pak tradá směr Port Arthur. Počasí dnes bylo nádherné, tak jsme se rozhodli jet tam. Nejdřív jsme špatně odbočili, tak jsme se vraceli zpět do Hobartu, čímž jsme jeli přes „Tasman Bridge“ celkem 3x :-).

Do *Port Arthuru* jsme dorazili kolem 12. Koupili jsme si tam prohlídku se studentskou slevou to stálo 23 dolarů, ale byla v tom i plavba lodí kolem „Island of the Dead“ a pěší prohlídka. Před plavbou jsme to tam docela prochodili, tak jsme si říkali, že na tu pěší prohlídku ani čekat nebudeme, protože docela pospícháme. Na lodi tonebylo špatné, ale když to srovnám s výletem na Kokořín … :-).

Po lodi jsme se šli podívat ještě na kostel, pak jsme poobědvali – byly sandviče 🙂 a vyrazili dál. Tentokrát do Tasman Parku na „Devil“s Arch“, „Blowhole“ a „Devil“s Kitchen“. Zajímavé útvary (útesy) v moři. Doporučuju. Po cestě jsme potkali na cestě hada. Říkali jsme si, že asi budeme nosit pohory i při hezkém počasí :-). Jirka viděl prý i wallabiho, ale mě uskákal :-).

To už pomalu začalo zapadat slunce a my jsme vyrazili na cestu, abychom se zítra probudili co nejblíž Freysinet National Parku. Ujeli jsme asi 120 km a byla tma, tak jsme zůstali v městečku Triabuna. Zaparkovali jsme u veřejných záchodků na kraji zátoky. Připomnělo mi to cestování v USA, když jsem tam byl poprvé. Na večeří byly fazole Heinz. Víte, že i studené jsou dobré? 🙂 No, dobré, říká se, že hlad je nejlepší kuchař a v tomto případě to platilo na 100 %.

Kolem 9 už jsme nevěděli co dělat, tak jsme šli spát. To jsou věci, co? Tahkle brzo jsem nešel spát ani nepamatuju :-).

čtvrtek 10.4.2008 – den zvířátek 🙂

Na dnešek jsme měli v plánu dva národní parky – Freicinet National Park a Dougles Apsley National Park, takže docela dost práce :-).

Původní záměr vstávat v 6:00 nějak nevyšel, i když jsme šli včera spát brzo. Říkal jsem Jirkovi, že kolem 6 nás určitě probudí slunce. To nás vážně neprobudilo :-), zato nás kolem 5 probudil pěkný slejvák. Super :-). Vyrazili jsme kolem 7, hned po snídani. To už skoro nepršelo.

Po cestě do Freycinetu si nás deštík ještě několikrát našel, ale když jsme dorazili na místo, tak díky bohu nepršelo. Nejdřív jsme se vydali na prohlídku pláže – asi 5 minut od „Visitor Centra“. Potom jsme šli na asi 2 hodinovou tůru k „Weinglass Beach“. Tento výlet vážně stojí za to. Krásná bílá pláž, nádherné moře a útesy.

Následoval výlet k majáku, který trval asi 10 minut, není ale od věci se tam mrknout. Poslední trek, který jsme si naplánovali byl „Sleepy Bay“ – ten taky stojí rozhodně za to.

Pak jsme se vydali k dnešní druhé zastávce – „Douglas – Apsley National Park“. Jeli jsme do něj jižním vstupem – tam sice hrozili zaplavením cesty, ale přišlo nám to lepší než steep hills u severního vjezdu. Příjezdová cesta byla vskutku zajímavá. Dva dřevěné mosty, které bych se bál skoro přejet na kole a my jsme po nich museli autem. Zapomeňte tu na sealed road (ať už to slovo sealed znamená cokoliv :-); pokud není cesta sealed, tak to něco jako polňačka). Doufali jsme, že nezačne pršet, protože by cesta zpátky po cestě z bláta byla určitě zajímavá :-).

Nebudu vás napínat, nepršelo :-). V tomto parku jsme udělali jenom jeden trek. „Water Hole“. Nic úchvatného. Byly tam i další, delší treky, ale na ty nám něja nezbyl čas. Tento park jsme z našeho pohledu mohli klidně vynechat, ale rozhodně nelituju toho, že jsme tam jeli, už jenom kvůli té příjezdové cestě.

Z parku jsme pokračovali na sever, neujeli jsme snad ani 5 km, když si Jirka všiml po pravé straně „Natural Worldu“. Zaujalo nás to, tak jsme se k němu vrátili , protože jsem to přejel :-). Vstupné bylo 13,50 dolarů pro studenty a rozhodně vřele doporučuju. Vevnitř je spousta zvířat. Klokani, wallabi, wombati, tasmánští čerti, emu, hadi a koaly – určitě jsem na něco zapomněl :-). Mezi klokanama se normálně chodí. dají se krmit – paráda. Už jsem se bál, že odjedu z Tasmánie a neuvidím čerta a teď mám asi milión fotek:-). Vyfotili jsme i wombata – vypadá tak pěkně přihlouple :-). Taky jsem vyfotil pštrosa emu a světe div se i pštrosa afrického :-). A nesmím zapomenout na koalu. Strávili jsme tam asi hodinu a půl. Teď už můžu klidně domů, už jsem tu viděl vše, co jsem chtěl :-).

Potom už nám zbývalo jenom dojet do St. Helen“s, kde jsme měli v plánu přespat. Spali jsme podobně jako včera na parkovišti u záchodků – to se docela osvědčilo :-). Večerka byla zase v 9. Tentokrát jsme si nastavili budíka, nespoláháme se už na sluníčko :-).

pátek 11.4.2008 – nudný den

Už druhou noc jsme strávili v autě. Včera jsem se vyspal fakt dobře, zato dnes to za moc nestálo. Jirka se vzbudil ještě před budíkem. Já jsem vstával těsně po čtvrt na 7. Zrovna začalo vycházet sluníčko, tak jsme udělali pár fotek. To byla romantika :-). Po snídani jsme vyrazili. Nejdřív jsme se jeli podívat na „Peron Dunes“. Pískové duny u moře. Tam se nám moc líbílo. Odsud až k „St. Columba Falls“ řídil Jirka. „Bojím, bojím“ jsem si nejdřív říkal :-), ale na to, jak dlouho Jirka neřídil, to nebylo tak špatné. Návštěvu těchto vodopádů na cestě do Launcestonu můžu vřele doporučit.

Potom následovala cesta do Mt. William National Parku. Cestou jsme se ještě chtěli zastavit u „Blue Lake“, ale našli jsme jenom „Little Blue Lake“. Jestli tam někdo pojedete, tak více štěstí při hledání přeju :-).

A pak už jsme vážně jeli do Mt. Williamu. Předem upozorňuju, že návštěva tohoto parku byla zatím naším největším zklámáním. Cesta tam byla podobně jako včera unsealed. Dnes jsme po ní ale najezdili daleko víc. Chudák autíčko. Taky potom vypadalo. Doufáme, že někdy zaprší a aspoň trošku se nám auto umyje. Do parku jsme jeli na severnívzjezd. Možná by to na jihu bylo lepší, ale to se už asi nikdy nedozvím :-). V parku jsme se vydali po „Kangaroo Drive“, na které jsme viděli 2 klokany. Ale zase lepší, než nevidět žádného, že? 🙂 Dnes to byl na rozdíl od včerejška opravdový wildlife. Jak jsme byli rádi, když jsme se konečně dostali na normální silnici.

A teď už jsme jeli do Launcestonu. Po cestě jsme měli ještě naplánované 2 zastávky – „levandulovou farmu Bridestowe“ a „Holy Bank walk“. Obě atrakce ale stály za prd. Na farmě jsou levandule jenom v prosinci a lednu a na walku nebylo skoro nic k vidění. Dnešek byl prostě nějaký zakletý :-).

Taky jsme dnes zpozorovali, že na nás s Jirkou asi leze ponorková nemoc :-). V autě jsme se občas hádali kvůli naprostým blbostem. Ještě, že si to aspoň umíme příznat :-).

Konečně Launceston :-). Tady jsme chtěli přespat v hostelu. Měli jsme vyhlídnuté 2. Jeden – Metro jsme nenašli a ve druhém – Launceston měli plno. Naštěstí nám slečna recepční poradila, kde to máme zkusit. Nakonec nocujeme v hostelu nad Irskou hospodou :-).

Říkali jsme si, že když už jsme v té hospodě, tak si skočíme na jedno nebo na dvě pivka. Vy byste odolali? :-).

Objednali jsme si jednoho Guinesse, sedli jsme si do gauče a vychutnávali. Kousek od nás u stolu seděl pár starších lidí a ti se s námi dali do řeči. Za chvíli jsme si k nim přisedli. Jmenovali se Margarette a George. Georgovi bylo rozumnět fakt mizerně :-), s Margarette to bylo mnohem lepší. Dozvěděli jsme se, že jsou z Newcastlu, kousek od Hunter Valley. Když jsme jim řekli, že chceme do Hunter Valley jet, tak nám dali svou adresu i telefonní číslo, že se máme ozvat, až tam pojedeme. Nějak jsme popíjeli, George nám přinesl dalšího Guinesse a pak ještě jednoho. Na revanž jsme jim aspoň jednu rundu zaplatili my. Spát jsme odcházeli ve značně podroušeném stavu kolem půl 12. 4 Guinessy udělali své :-). Dole hrála živá hudba, byla tam spousta hezkých holek. Randál zespodu byl slyšet až do pokoje. Říkal jsem si, že v takovém rámusu přece nemůžu usnout. Do 10 vteřin jsem ale změnil názor :-).

sobota 12.4.2008 – Narawntapu National Park – wildlife everywhere

Ráno jsem se probudil kolem 6, přihlásil se na ICQ, jestli tam náhodou nebude Peťka a nebyla. Byla tam ale mamka, tak jsme chvilku plkali.Jednomu spolubydlícímu tam asi půl hodiny zvonil budík. Všichni byli vzhůru, kromě něj samozřejmě. Už jsem se bál, že je snad mrtvý. Nebyl :-).

Po snídani, asi o půl 9 jsme vyrazili do Narawntapu National Parku. Cesta tam trvala asi hoďku. Tentokrát jsme po unsealed road skoro nejeli – v parku asi půl kilometru. Zaparkovali jsme auto u „Visitor Centra“, načerpali jsme informace a vyrazili na hike. Vybrali jsme cestu k „Archer“s Knob“. Cestou jsme si odskočili na pláž – nádhera. Byli tam malý krabi, spousta mušlí, krásný písek. Jenom škoda, že nebylo víc teplo. Po cestě jsme v lese viděli spoustu klokanů (teda oni to byli, jak se později ukázalo pademeloni, ale řekněte, už jste někdy o takovém zvířeti slyšeli? :-)).

Na „Archer“s Knob“ jsme dorazili někdy po poledni. Dali jsme si tam oběd, samozřejmě jsme to tam vyfotili. Odtamtud byl totiž nádherný výhled na celý park.

Když jsme se vraceli k autu, tak Jirka uviděl na louce skupinku klokanů (tentokrát opravdových). Pomalu jsme se k nim přiblížili a fotili :-). Byli jsme tak 2 metry od nich – boží. Tento park ode mě dostává jedničku. Můžu vřele doporučit.

Z parku jsme jeli do Devonportu. Tam jsme chtěli do „Visitor Centra“ pro informace o Cradle Mountain National Parku, kam máme namířeno zítra. Informace jsme načerpali, dokonce jsme nakoupili a pojedli v Mekáči. Poslední dobou se junk foodem laduju nějak často, musím to omezit :-). Jedna z variant byla dojet ještě dnes do Cradlu, ale to jsme zavrhli po tom, když jsme zjistili, že tam hostel stojí 40 dolců. Upravili jsme plán a nocujeme na parkovišti v Sheffieldu – městečko asi 70 km od parku. Když jsme do Sheffieldu dorazili, tak bylo asi půl 5. Svítilo sluníčko, tak jsme rychle udělali pár fotek hor z národního parku. Vypadá to tu podobně jako Tatry nebo Alpy.

Sheffield je zajímavý tzv. Murals, což znamená malby na stěnu v tomto případě na zdech domů. Pár jsem jich vyfotil, některé jsou vážně hezké (v celém městě jich je kolem 50).

Z Mekáče jsme nějak přejedení, tak ani nevečeříme. Jirka je nějaký hotový, usnul kolem půl 8. Ony ty včerejší Guinessy a dnešní výstup dali tělu docela zabrat :-).

Taky jsme dnes bilancovali finance za tento výlet. Celkem to vyjde asi na 1100 dolarů. Ufff …. docela maso. Shodli jsme se, že úplně vidíme, jak nám penízky mizí z účtu :-). Po návratu do Sydney budeme muset aspoň trošku pracovat :-).

neděle 13.4.2008 – Cradle Mountains National Park – konečně wombati

Dnes jsme se probudili něco po páté. Byla neskutečná zima. Zase jsem konstatoval, že si budu muset pořídit lepší spacák. Ale to jsem si říkal už tolikrát :-). Ze spacáku jsme vylezli kolem čtvrt na 7. Zrovna vycházelo slunce – romantika. Po snídani jsme jeli vyfotit úsvit nad horami, které jsme považovali za část Cradle Mountains, ale ukázalo se, že to byla hora „Mt. Vernon“, ale i tak byla pěkná :-). Pak jsme vzali benzín a konečně vyrazili na cestu.

Do parku jsme dorazili kolem 9. Byla tam děsná zima. Už, už jsem si říkal, že dnes si na cestu vezmu svou zimní bundu, ale zase ne :-). Jirka mi totiž půjčil svou Goretexku. Jak se ukázalo, byla to nejlepší volba. Foukal vítr, místy pršelo. Nejdřív jsme udělali túru okolo „Dove Lake“. Říkali jsme si, že když dnes není úplně pěkně, tak, že bysme mohli vidět nějakou zvěř (jako třeba wombata). Na cestě kolem jezera jsme taky jednoho viděli, ale nedal se vyfotit, byl schovaný ve křoví. Tak jsme ho aspoň viděli, říkali jsme si. Potom jsme se vydali ještě na jednu túru, tentokrát na „Wombat Pool“, „Wombat Peak“ a „Crater Lake“. Můžeme taky vřele doporučit.

Když jsme došli na zástávku autobusu. Po parku totiž jezdí zdarma autobusy a my jsme se rozhodli nechat auto na začátku a jet busem. Takže, když jsme došli na zastávku autobusu, tak jsme se rozhodovali, jestli na něj počkáme, nebo jestli půjdeme pěšky – bylo 5,5 km. Naštěstí jsme se rozhodli pro druhou variantu.

Když jsme vycházeli tak Jirka říkal, že by chtěl vidět a vyfotit wombata aspoň ze 3 metrů. Tak já jsem řekl, že bych si chtěl wombata pohladit. Asi po kilometru jsme wombata uviděli tak metr od dřevěného chodníku. Pomalu jsme se přiblížili, abysme ho nevyplašili a fotili jsme a fotili a … :-). On si z nás vůbec nic nedělal :-). Nakonec jsme si řekli, že to by stačilo a vydali jsme se dál. Asi po dalším kilometru jsme uviděli dalšího wombata. Ten se ale nějak lekl a utíkal směrem k našemu chodníku. Tam se buď zastavil nebo zasekl a začal něco žrát. Jirka říkal: „Tak a teď si ho můžeš pohladit.“ Tak jsem šel na to. Myslel jsem, že jakmile na něj sáhnu, tak uteče. Ale on ne, nechal se úplně klidně hlaiit. Jirka si ho taky pohladil :-).

Pak jsme už jenom došli k autu a hurá na cestu. Původně jsme měli v plánu spát v Queenstownu, ale nakonec jsme se rozhodli trošku si zajet do Strahanu. Strahan podle mě nestojí za to tam jezdit. Je tam přístav, město má bez turistů 900 obyvatel, s turistama o 2500 víc :-). Zaparkovali jsme na místě zvaném „Peoples Area“. Byly tam záchody a to nám stačí :-). Sice psali „Day only area“ a „No camping“, ale to nás nemohlo odradit :-). Přímo na našem místečku začínal trek k vodopádům, ten jsme naplánovali na zítřejší ráno. Spát jsme šli jako obvykle, kolem 9 :-).

Cradle Mountains National Park můžu vřele doporučit. Klidně by se tam dalo strávit i víc dní. Jenom kdyby tam nebylo tak drahé ubytování.

pondělí 14.4.2008 – den přejezdů

Vstávali jsme kolem 6:30. Nebylo teda vůbec hezky. Bylo to trošku jiné než jsme včera slyšeli v rádiu jako předpověď. Posnídali jsme a vyrazili na včera zmiňovanou túru k vodopádům. Zajímavé, ale že bych to musel vidět 2x, to zase ne :-).

Pak jsme vyrazili na cestu skrz národní park Franklin – Gordon Wild River National Park až do města New Norfolk, kde jsme měli v plánu přenocovat. Po cestě jsme se zastavili u vodopádů – „Nelson Falls“ u „Franklin River“ a nakonec u „Lake St. Clare“. Vodopády byly krásné – škoda, že nebylo lepší počasí. Na túře u „Franklin River“ jsme doufali, že uvidíme ptakopyska, ale nebyl tam – mrcha :-). Na této túře jsme potkali párek lidí, když jsem je zdravili tak na naše: „Hello.“ odpověděli: „Ahoj.“ a to evidentně česky. Hned nás napadlo, co tady asi dělají? 🙂

Pak jsme jeli na naši dnešní poslední lokaci „Lake St. Clare“. Toto jezero nepatří do parku Gordon – Franklin, ale do Cradle Mountains. Je to na jeho jižním konci. Celou dobu bylo dnes pod mrakem, až u jezera se nám začalo trošku vyjasňovat. Obešli jsme tam dva menší treky. Byli jsme se podívat v „Platypus Bay“ a na „Platypus Viewing Point“, ale žádného ptakopyska jsem tam neviděli. Sakra, ten nám ještě chybí do sbírky australských zvířátek :-).

Škoda, že jsme tam přijeli až kolem 1. Být tam tak o 2 hodiny dřív, tak jsme mohli stihnout nějaký delší hike. Nejkratší by trval asi 4 hodiny a to už bysme odjížděli tak, že bysme do New Norfolku přijeli za tmy a to by se nám blbě hledalo místo na spaní.

Během cesty do New Norfolku jsem zjistil, že už jsem se docela vyjezdil, protože Jirka už se se mnou začíná bát jezdit 🙂 Dnes jsem předjížděl auto (v zatáčce pozn. Editora) a Jirka mi za to málem vynadal, i když to byl podle mě úplně normální předjížděcí manévr :-).

V New Norfolku jsme si vyhlédli místo na spaní (pro změnu zase u veřejných záchodků 🙂 ) a jeli jsme do města. Museli jsme pořídit nějakou vodu, pomalu dochází :-). Na spacím místě jsem udělal ještě pár fotek. A nastává, jak říká Jirka, hluché místo. Od půl 7, když se setmí, do 9 nemáme v podstatě co dělat. A jít spát v 7 se nám teda moc nechce :-).

úterý 15.4.2008 – elektrárna a Mount Field National Park

Dnes jsme jako obvykle, když spíme v autě, vstávali po 6. Po snídani a ranní hygieně jsme vyrazili. Dnes jsme měli namířeno do Southwest National Parku. Ráno bylo krásně. Modrá obloha, sem tam mráček. Až na tu zimu to bylo ideální počasí. Po cestě se počasí nějak zkazilo, asi to bylo tím, že nad horama v parku se držely mraky. V parku jsme dojeli až na konec silnice do „Gordon“s Dam“. Je to vodní nádrž s vodní elektrárnou – zajímavé elektrárna v národním parku. Jak s oblibou říkám, když něco nestojí za vidění, bylo to zajímavé, ale že bych to musel vidět 2x, to ne. Po cestě tam se mi podařilo přejet kočku – ještě, že jí zbylo ještě 8 životů :-). Jirka mě od té doby tituluje vrah kočiček :-).

Na cestě zpátky jsme se zastavili na několika lookoutech. Vzhledem k tomu, že jsme kvůli tomu, abychom se do tohoto parku podívali ujeli celkem asi 250 km, tak musím říct, že to za to nestálo. Celkové hodnocení naší cesty a její případná vylepšení budou následovat :-).

Vzhledem k tomu, že jsme tento park zvládli moc rychle a nechtělo se nám jet zpátky do New Norfolku tak brzo, tak jsme se rozhodli ještě pro návštěvu národního parku Mount Field National Park. Předem prozradím, že ani Bédu Trávníčka ani Přemka Podlahu jsme tam nepotkali :-).

Nejdřív jsme se šli podívat na „Russel Falls“ – ty jsme viděli na pohledech a moc se nám líbily, ale ve skutečnosti vypadají trošku jinak :-). Taky jsme šli na „Tall Trees Walk“, připomnělo mi to Sequoia National Park v USA, to byly panečku stromy :-). Následovaly „Lady Baron Falls“.

Pak jsme si řekli, že uděláme ještě jeden hike, na ten jsme ale museli kousek popojet autem. Museli jsme k Lake (teď mi vypadlo jeho jméno, ale když tam budete, tak je to to jezero až úuplně na konci 🙂 ). Z chvilky se nakonec vyklubalo 40 minut. Po cestě jsme si několikrát říkali, že to není možné, že je to tak daleko – bylo :-). Vybrali jsme hike k „Platypus Tarn“. – ptakopysčí pleso. Musím říct, že proto, abychom viděli ptakopyska jsme udělali snad všechno, ale nic nepomohlo :-). Tento hike můžu doporučit, pokud vás už nudí chození po krásných a pohodlných chodnících. Tady vás nic takového nečeká. Připadalo nám to fakt drsné. Než jsme vyšli, tak jsme nevěděli, že Tarn znamená pleso, tak jsme nevěděli, že už jsme na místě, když sme dorazili k jezírku a chtěli jsme pokračovat. Cesta se nám, ale nějak vytratila, nakonec jsme byli rádi, že jsme se dokázali vrátit k jezírku :-). Jako poslední hike v Tasmánii to bylo dost dobré. Celkově Mount Field National Park vřele doporučuju.

Potom už nás čekala jenom cesta do New Norfolku na stejné odpočívadlo jako včera. Doufám, že dnes v noci nebude taková zima jako včera. Nějak tomu ale nevěřím :-).

středa 16.4.2008 – odjezd „domů

Včerejší přání ohledně toho, aby nebyla zima se mi splnilo. Nějak tomu nerozumím, ale dnes bylo vcelku teplo. Takže noc probíhala vcelku dobře až na jednu maličkost. Někdy kolem 2 nám někdo začal klepat na okýnko auta. Tak jsem otevřel okýnko a nějaký člověk mi říkal, že chtěl jenom vědět, jestli jsme v pořadku. Nějak jsem to neřešil, řekl jsem mu, že jsem ok a šel jsem pokračovat ve spaní. Když jsme o tom s Jirkou ráno přemýšleli, tak nás napadlo, že možná chtěl to auto vybrat a chtěl vědět, jestli tam náhodou někdo není. Vevnitř nás totiž nemohl vidět, protože okýnka byly pěkně zamlžené. No jo, s Jirkou jsme v noci pěkně funěli :-).

Po snídani jsme se rozhodli, že musme auto trošičku vyčistit, aby nebylo poznat, kde jsme s ním jezdili. Tak jsme vzali toaletní papír a to nejhorší jsme umyli. Pokud nemají v autě GPS na to aby zjišťovali, kde se s ním jezdí, tak už nepoznají, že jsme s nm byli i tam, kde by mělo jenom se 4×4.

Tak a vyrazili jsme na naši poslední cestu autem – zpátky do Hobartu. Jirka v Hobartu zase sqěle naiygoval, takže jsme se do půjčovny dostali už kolem 9. Vrátili jsme auto, vzali batohy a šli jsme se zeptat do hostelu „Picked Frog“ – tam jsme spali první noc v Tasmánii – jestli si tam můžeme nechat batohy, abysme toho nemuseli tolik tahat. Mohli jsme. Tak jsme je tam nechali a vyrazili jsme do města. Chvíli jsme seděli v parku, kde jsme napsal pohledy. Na poště jsme potom koupili známky a šup s nima do schránky (ne se známkama, ale s pohledama 🙂 ).

To jsem zvědavý, komu přijde pohled nejdřív. Teď už vím, že to bylo Peťce (dokonce jí přišel dřív než k nám domů do Sydney 🙂 ).

Pak jsme vyrazili do přístavu. Z minula jsme si pamatovali, že je to to nejhezčí tady, tak proč trávit čas jinde. Koupili jsme si tam zase fish and chips, nakrmili jsme pár racků a pak jsme relaxovali na sluničku. Paráda. To bych mohl dělat pořád :-).

Potom jsme šli do hostelu, kde jsme si dali pivko a pak ještě jedno :-). Chvilku jsme byli na internetu a po celkem 8 hodinách ztrávených v Hobartu jsme se konečně vyrazili na autobus na letiště. Huráááá :-). Už jsme se do Sydney docela těšili. Domů jsme dorazili až kolem 11. Nikdo nás nepřivítal, všichni už spali. Tak jsme šli taky

(173)