V neděli jsme se předběžně domluvili s Peťou z práce a se Svačkou, že v pondělí pojedeme lítat. Mělo být totiž naprosto ideální počasí. S Peťou jsme doufali, že nám Dáša (naše šéfová v práci) dá dovolenou. Když jsme se jí v pondělí ráno ptali, tak nevypadala moc nadšeně, protože musíme něco stihnout dodělat, ale dovolenou jsme dostali. Brali jsme si jenom půl dne, tak jsme něco po 11 vyrazili.
Prozíravě jsem už do práce jel autem a měl jsme s sebou i padák, takže jsme nemuseli ztrácet čas tím, abych se vracel domů. Cestou ke Svačkovi jsme se stavili u Peti doma, naložili jeho padák. Od Svačky jsme vyjížděli kolem půl 12. Jeli jsme na Velký Javorník, což je asi 60 km od Zlína. Už jsme tam jednou byli, takže jsme už věděli, jak to chodí. Nahoru je vjezd jenom na povolení, které my nemáme, tak jsme to udělali tak, že jsme vyjeli nahoru, vyložili jsme věci a já jsem pak svezl auto dolů s tím, že to pak vylezu. Naštěstí jsem po cestě potkal jiného paraglidistu, který jel nahoru, tak jsem ho stopl :-).
Nahoře jsme se pomalu začali chystat k odletu. Kupodivu tam postupně přijelo hodně paraglidistů, ikdyž nebyl víkend. Nejdřív startoval Svačka, potom Peťa, no a nakonec se to podařilo i mě :-). Po tom, co odstartoval Peťa foukal špatný vítr, tak jsem tam musel docela dlouho čekat, ale jak už jsem napsal, tak se to nakonec podařilo. Když jsem odstartoval, tak přesně na kopcem byl obrovský mrak a pod ním nádherný stoupavý proud. Vario (pro neznalé výškoměr) pořád pípalo, že stoupám. To byla nádhera. Po nějaké době jsem viděl, že jsem 300 metrů nad startem, potom 400, 500, … . Tak to šlo pořád dál a dál a najednou jsem byl kilometr nad startem. Musím říct, že v takové výšce už ji člověk nějak přestane vnímat. Teda aspoň u mě to tak fungovalo. Pak už jsem se nebál … kecám :-).
Když jsem byl kilometr nad startem, tak jsem si řekl, že bych mohl někam letět. Na začátku jsme se domluvili, že poletíme směrem domů. Pro auto se pak nějak vrátime. No, kompas, co jsem měl ukazoval nějak divně, tak jsem neletěl tak úplně správným směrem :-). Takže možná štěstí, že jsem nedoletěl moc daleko. Bylo to jenom nějakých 7, 8 kilometrů. Ale celkem jsem lítal hodinu. Takže to hodnotím velmi pozitivně. Byl jsem nejvýš, jak jsem kdy byl (teda pokud nepočítám letadlo 🙂 ).
A jak dopadli Peťa se Svačkou. Ti letěli správným směrem. A doletěli podstatně dál. Nevím kolik km přesně uletěl Svačka, ale bylo to něco kolem 30 a Peťa uletěl dokonce 43 km. To jsou věci, co? 🙂
Ale to ještě není všechno. Další zajímavá čast měla přijít teprve po přistání. Svačka dojel do Zlína stopem, pro Peťu dojeli rodiče. No a já jsem měl za úkol dorazit k autu a dojet s ním zpátky, protože jsem byl nejblíž. Sakra, to jsem měl letět dál :-). Když jsem přistál na jedné louce, tak ke mě přišel nějaký děda a strašne se divil, že jsem tam přistál. Nabízel mi pití, ale s díky jsem odmítl, že mám vlastní. Později jsem si nadával, že jsem to odmítat neměl. A poradil mi cestu zpátky ke kopci. Když jsem mluvil s Peťou, tak mi podle mapy poradil, že lepší bude, když vylezu zpátky nahoru na kopec a slezu na druhou stranu. Auto totiž bylo tam. Teď už vím, že to nejlepší nápad nebyl, protože převýšení toho kopce je asi 450 metrů.
Tak já to teda zkrátím, nebudu vás unavovat tím, jak jsem po cestě už nemohl, že jsem měl strašnou žízeň a bolel mě celý člověk :-). Po asi 3 hodinách chůze s 15 kilovým batohem jsem se dostal nahoru na kopec. Paraglidisti tam ještě lítali. Říkal jsem si, že bych mohl z kopce sletět k autu, ale byl jsem úplně hotový, že jsem věděl, že bych neodstartoval. Tak jsem se rozhodl, že půjdu dolů pěšky. Naštěstí po chvilce jelo dolů auto. Tak jsem si ho zase stopl. Je super, že v takových podmínkách jsou lidi fakt hodní :-). Tímto bych rád poděkoval slečně paraglidistce, která mě svezla dolů k autu. Děkujůůůů :-).
Dole jsem nasedl do auta a vyrazil domů. Byl jsem s klukama domluvený v jedné hospě, že si vyměníme pocity z dnešního lítání. Už jsem se těšil na pití (kofolu), měl jsem ukrutnou žízeň :-).
Letu zdar a přeletu zvlášť.
(108)
Nejnovější komentáře