Letecký víkend aneb nejlepší polítání v mém životě

Lidičky, tak o tohle se s vámi prostě podělit musím. Už v pátek jsme se domluvili že tento víkend bude letecký. Počasí vypadalo v sobotu i v neděli sqěle. Na sobotu jsem byl domluvený jenom s Peťou z práce, na neděli jsme se domluvili všichni :-), tzn. k nám dvěma přibyl ještě Svačka a Stodža.

V sobotu ráno jsme ještě mrkli na to, jak bude foukat, vybrali jsme kopec a kolem půl jedenácté jsme vyrazili. Jeli jsme na Mesit, je to asi 60 km od Zlína. Ještě jsem tam před tím nebyl, tak jsem se těšil, že poznám nový kopec. Nakonec jsme jeli ve třech. Ještě s námi jela Martina, Peťova přítelkyně, jinak naše kolegyňka z práce.

Pod kopec jsme přijeli asi za hoďku. Auto jsme nechali na parkovišti pod kopcem, protože nahoru se může jezdit jenom s povolením, které my teda nemáme. Ale třeba jednou bude :-). Asi po půlhodině šlapání jsme byli konečně u cíle. “Huráááá.” říkal jsem si. Po přelezení elektrického ohradníku jsme se rozložili na louce a chvíli relaxovali. Po chvilce ale na “naši” louku začali přicházet krávy a že jich teda nebylo málo. Vypadalo to, že hned tak neodejdou, tak jsme se rozhodli, že pojedeme jinam. Ve hře byly dva kopce jeden kousíček od toho, kde jsme byli teď a druhý byla “Pecková”, která je na Slovensku a je to teda ještě docela daleko. Nakonec to vyhrál kopec, který byl kousíček.

Když jsme tam ale vyjeli, tak jsme zjisitli, že fouká úplně ze špatného směru, tak jsme si říkali, že teď už nám zbývá jenom ta “Pecková”. Když už jsem tam chtěli vyrazit, tak jsme se podívali na kopec, ze kterého nás vyhnali krávy a někdo si tam rozbaloval padák. “To se nám snad jenom zdá.” jsme si říkali. Chvíli jsme se na kopec dívali, jestli někdo poletí a když jsme viděli, že doopravdy někdo odstartoval, tak jsme se rozhodli vykašlat se na “Peckovou” a jet zpátky. Tentokrát jsme autem vyjeli až nahoru, povolení nepovolení :-). Na kopci bylo docela dost lidí. Rozbalili jsme padáky s tím, že si dáme takové malinké sletíky. Až dolů na přistávačku se nám nechtělo, protože pak to šlapat zpátky by trvalo asi hodinu. Já jsem dal jeden slet, který trval asi minutu. Peťa dal podobné tři. Když jsem vylezl zpátky nahoru, tak jsem byl naprosto hotový. Slunce peklo jako blbé a já jsem si říkal, že nahoru je to jenom kousek, tak nemá cenu si sundávat helmu a bundu. Nahoře jsem zjistil, že to teda cenu mělo :-). Pak jsme se s Martinou dohodli, že my s Peťou poletíme na přistávačku a ona pro nás přijede autem. Tak jsem to taky udělali. Slet trval něco málo přes 5 minut. No, nic moc to nebylo, ale nelitovali jsme, že jsme jeli lítat.

Já jsem vlastně poprvé letos lítal dýl než 5 minut :-). Cestou zpátky jsme se ješte stavili na jídlo v restauraci. Docela nám na  kopci vyhládlo :-). Doufali jsme, že zítra polítání bude lepší. Když jsem říkal, jak se nám dnes vedlo Svačkovi, tak z toho měl mrcha radost. On by totiž nepřežil, kdyby jsme pořádně polítali a on u toho nebyl :-).

V neděli jsme se kolem půl deváté sešli všichni na internetu a domluvili jsme se, že poletíme, vlastně pojedeme :-), na “Lopeník”. Vyráželi jsme v 10. Jeli jsme trošku jinou cestou než obvykle a u hranic jsme zjisitli, že jedeme úplně jinam. Tak jsme se museli vracet. Cesta se nám natáhla asi o půl hodiny. A počasí se mezi tím začalo trošku horšit. řikali jsme si, že je to v pr…. :-). Ale co se dalo dělat? Pod kopec jsem přijeli něco po 12. Vydali jsem se nahoru. Cesta tam trvala asi 45 minut. Byl to docela masark :-). Já jsem měl šusťáky, ale vůbec jsem se nepotil :-). Nahoru jsem se dostali po jedné hodině. Bylo tam docela dost lidí. Obloha se začala zatahovat, tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, že časem to bude jenom horší a horší.

První stratoval Stodža. Než odstartoval další z naší skupinky, tak Stodža už přistál. Tak jsme si říkali, že to bude jenom slet. No co už? Tak jsme odstartovali. Když jsem se dostal do vzduchu, tak tam bylo tak 15 padáků, paráda :-). Lítali jsme nad kopcem a nějak jsme pořád neklesali. Spíš naopak, jednu chvíli jsem byl i 100 metrů nad startem. To bylo boží :-). Někteří z padáčkářů vystoupali pěkně vysoko a někam odletěli, někteří letěli na přistávačku, stejně jako Stodža. Nakonec jsme nad kopcem zůstali jenom my tři.  Stoždovi dole nezbývalo než závidět :-). Kdyby to nebyl chuj a tolik se nebál, tak mohl lítat taky. Nakonec jsme lítali asi hodinu a půl. Pak už mě z toho bolely ruce a taky už mě to přestalo bavit. A ostatní evidentně taky. Tak jsem se domluvili, že poletíme dolů. Přistáli jsme, sbalili padáky a pak už jsme jenom vzpomínali, jaké to bylo – bylo to naprosto supééééééér :-).

Tak a to je asi vše. Bylo to zatím moje nejlepší a nejdelší polítání v životě. Ještě teď jsem toho plný :-). Letu zdar :-).

(101)

Napsat komentář

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..