Vikend v Šumperku

Jednoho dne se nás (mě a Danči) Klárka zeptala, jestli bysme nechtěli jet do Šumperku do divadla. Že by tam ráda jela za svým taťkou. S radostí jsme souhlasili. Na výlet jsme odjížděli 23.9 (sobota) ráno a vraceli jsme se 24.9 (neděle večer). Jeli jsme 4: Danča, Klárka, Stodža a já.

Na cestu jsme si s sebou vzali i padáky. Měli jsme totiž v plánu sletět nějaký kopec. Plán byl následující: přijedeme ke Klárčinému taťkovi, tam vyložíme pár věcí a vyrazíme na kopec. Tak se taky stalo. Vybrali jsme si kopec Tetřeví hora. Když jsme přijeli pod něj, tak jsme uviděli borce s padákem, tak jsem se zaradovali, že nás apoň někdo zavede nahoru. Borec nám, ale řekl, že je tu taky poprvé a že cestu nezná a že dole ještě čeká na manželku. Tak jsme vyrazili sami.

Nejdřív to bylo skoro po rovině. Danče nebylo zrovna nejlíp, tak jsme museli dělat čas od času pauzy. Asi po 1,5 hodině se Danča s Klárkou vydali na cestu zpátky a já se Stodžou jsme pokračovali k vrcholu. Šli jsme podle popisu cesty ze stránek www.skyfly.cz. Musím říct, že to tam nebylo 2x dobře popsané. Když jsme si mysleli, že už tam budeme, tak jsme odbočili z cesty a šli jsme na louku. Ze začátku to vypadalo, že by to mohlo být ono, ale jak se později ukázalo, tak jsem byli na špatném místě. Byla tam spousta vyvráceným stromů a něco jako bažiny. Odsud by se fakt odstartovat nedalo. Tak jsme se vrátili na cestu, ze které jsme před tím odbočili, ta nás potom dovedla na správné místo. Zašli jsme si aspoň kilometr, což s tím těžkým batohem (aspoň 15 kg) nebylo nic přijemného. Když jsme přisli na správné místo, tak jsme si mysleli, že odsud taky nedá odstartovat. Jak se později ukázalo, tak se to dalo. Na místě už byl ten borec zespoda i s manželkou a dětma.

Šířka starovačky byla tak akorát na padák, po stranách pak byli stromky (asi tak metr vysoké). Na rozběhnutí jsme měli tak 3 metry, pak začínali taky ty metrové stromky. Sice se mezi nima dalo kličkovat, ale padák už jsme musli mít nahoře. Nejdřív na to šel Stodža, odletěl bez větších problémů. Potom na to šel ten neznámý borec. Tomu se to taky docela podařilo. No, a pak už to čekalo jenom na mě. Na poprvé bych taky odletěl, ale pak jsme si vzpomněl, že bych tam nahoře nechal přilbu, tak jsem padák zase položil, nasadil přilbu a šel na to znovu. 3x se mi to nepodařilo. Už jsme z toho byl docela zoufalý, ale na počtvrté jsem slavil úspěch. Pořád jsem se snažil se Stodžou spojit vysílačkou, ale pořád neodpovídal.

Myslel jsem si, že zaletěl za stromy a že už prostě není signál. Jak jsem potom zjistil dole, tak oni mě celou dobu slyšeli. Měl jsem totiž zamáčknutý knoflík, abych pořád vysílal. Takže slyšeli, jak jsem lamentoval, když se mi při startu nedařilo :-). Let trval asi 10 minut. Na to, že jsem nahoru lezli asi 2 hodiny to teda nebylo nic moc. Tak jsme si říkali, že na tento kopec už nikdy nepojedeme. Při přistávání mě Danuška fotila a podařila se jí jedna super fotka.

Po přistání jsme jeli zpátky do Šumperku, kde na nás čekal fakt super obídek. Mňam, mňam. No, obídek, ona to byla skoro večeře :-). Po večeři jsme vyrazili do divadla. Jak jsme zjistili seděli jsme v první řadě na balkóně – super. Hra se jmenovala Hello Dolly. Bylo to super. Asi to bylo taky trochu tím, že jsem v divadle už dlouho nebyl. Tím teda v žádném případě nechci snižovat výkony lidiček na jevišti.

Po divadle jsme šli na pivko do hospůdky. Jééééé, to byla taky paráda. U stolu nás sedělo 6 (Danča, Klárka, Klárčin taťka, jeho žena, Stodža a já). Po chvíli si za námi přisedla další dvojice. Pochopili jsme, že jsou taky z divadla a že ta ženská hrála taky v té dnešní hře. Nebyl jsem si jistý co tam hrála. Jak jsem zjistil, tak jsem nebyl sám. Stodža se najednou zeptal: “A vy jste tam dnes hrála co?”. Dozvěděli jsme se, že hrála hlavní roli. Po pravdě jsem si myslel, že představitelka hlavní role byla mladší. Stodža si to zjevně myslel taky, ale narozdíl ode mě to řekl nahlas :-). Korunu tomu nasadil, když řekl, že na ten věk to zahrála dobře. že by to nečekal :-D.

Pak jsme vyrazili na cestu “domů”. Tam jsme se všichni poskládali do kuchyně a byla pozdní večeře (nebo brzká snídaně 🙂 ). A pak konečně do postýlky. Za tento den jsme toho zvládli docela dost, co? 🙂

Když jsme se ráno probudili, tak na nás zase čekalo jídlo :-). Po snídani jsme rozmýšleli, co dnes vlastně podnikneme. Vyhrála procházka na rozhlednu. Tak jsme vyrazili. Asi 100 metrů od domu si Danča zvrtla nohu. Ale pěkně blbě. Musela si sednout na zem, jak jí z toho bylo blbě.

Tak jsme udělali čelem vzad a pomalu jsme se vraceli. Když jsme se vrátili do domu, tak jsme se rozhodli, že s tím pojedeme na úrazovku – pro jistotu. Tak jsme jeli (jel s náma i Klárčin taťka). Na úrazovce nás nejdřív poslali na rentgen a potom Danušce nasadili na nohu dlahu a dali jí k tomu berle s tím, že má jít ve Zlíně za týden na kontrolu.

Potom jsme jeli na zahradu. Tam jsme si zahráli šipky (skoro jsem vyhrál 🙂 ).

Aby toho nebylo málo, tak ještě začalo zlobit auto. Jak se posléze ukázalo, byl to alternátor. Docela jsme měli štestí, že jsme dojeli do Zlína, ale o tom za chvíli.

Ze zahrady jsme jeli opět ke klárčinému taťkovi. Tam na nás čekalo zase jídlo. Opět to byla bašta. Po obědě jsme šli do obýváku, kde klárčin taťka, Klárka a Stodža hráli. Bylo to zajímavé. Taťka hrál na benžo. To jsem na živo ještě neslyšel. Zní to dobře.

No a potom už nás čekala cesta domů. Všichni jsme doufali, že autíčko dojede. Nezklamalo, dojelo. Měli jsme velké štěstí, že jsme nikde nezastavili, protože když jsem zastavil u našeho baráku, a pak jsem chtěl znovu nastartovat, tak se to nechytalo. Oprava mě stála 2000. Doufám, že teď aspoň chvilku autíčko zlobit nebude.

Když jsme s Dančou byli na kontrole u doktora s tou dlahou, tak jí to přesádrovali a říkali, že má přijít za dalších 14 dní. To je docela maso. Doufám, že potom jí to potom sundají.

(93)

Napsat komentář

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..